Vždycky jsem si říkala, že až budu dospělá, tak budu chtít mít alespoň čtyři děti. Měla jsem děti vždycky moc ráda. Myslela jsem si, že čím více dětí, tím více radosti doma, ale když to tak vezmu, já jsem se vůbec nemýlila. Je jasné, že pokud má někdo doma více dětí, tak je to přece jenom více radosti, ale taky starosti. A tohle všechno jsem si uvědomila, když jsem jela ke své sestřenice na návštěvu. Svou sestřenicí jsem neviděla osm let. Ona totiž bydlela v Praze, zatímco já na opačné straně republiky. Takže bylo jasné, že po osmi letech si toho máme opravdu co říct. Já jsem věděla, že moje sestřenice má děti. A věděla jsem, že má tři děti. Jenomže jakmile jsem k ní přijela na celý víkend, tak ona už měla čtvrté dítě. Její čtvrté dítě bylo nejmladší a mělo dva a půl roku. A musím říct, že ty její starší děti byly jako z divokých vajec.
Takové ty děti, co snad ani neposlouchají a rostou jako dříví v lese. Byla jsem z toho naprosto v šoku. Myslela jsem si, že mi za ten víkend tam praskne hlava. Ty její tři starší děti byly naprosto nevychované a všude tam lítaly a vydávaly různé zvuky, že jsem si řekla, že budu mít maximálně děti dvě. A možná i ty dvě by byly moc. Jakmile ale jsem odjela od sestřenice, tak jsem si oddychla.
Konečně mě přestala bolet hlava. Protože její děti mi způsobovaly pouze samý bolehlav, a tak když jsem přijela domů za svým přítelem, tak taky jsem mu řekla, že jsem si sen o velké rodině úplně rozmyslela. A musím říct, že můj přítel si opravdu oddych, protože můj přítel chtěl vždycky jedno anebo dvě děti. Takže si myslím že je rád, že jsem si to rozmyslela a už nechci čtyři děti. Nyní už se snažíme o první dítě. A já budu doufat, že já budu mít štěstí a mé dítě bude vychované, slušné a taky mírné. Samozřejmě taky záleží na výchově. Ale taky záleží na jeho temperamentu. No uvidíme, jak se všechno vyvrbí.